Cesta
Cesta
Slávek Doležal
Slovo mnoha významů. Nebudu je vypočítávat, rozebírat, třídit na věcné či abstraktní. Určitě bych se dopustil chyb. Pro mne to slovo má své kouzlo a tajemno. V krajině je důkazem přítomnosti lidí. Cesta ať už jako pěšina, polňačka, silnice či železnice, vždy přitahuje oči a vede je až za samotný konec kam jen je vidět. Cesta sama o sobě možná ne vždy hezká, se stává krajinotvorným prvkem, krajinu oživuje a zpravidla v ní vytváří dominantní linii. Pro mne je cesta výzvou, otazníkem, pohádkovou třináctou komnatou k otevření a poznání jejího tajemství. Zvláště ty staré, kameny vyzděné, zpevněné, mne lákají nejvíc. Občas se ukáže, že nevedou nikam. Tedy ano, vedou dál, ale náhle se ztrácí. Snad sloužily jen jako svážnice pro přibližování dřeva. Vybudovali ji lidé a lidem sloužila. Úloha cesty je vznešená. Lidi vede, sbližuje a spojuje. Cesta lidem dlouhodobě splácí jejich píli a námahu při jejím budování. Vede k cíli, k lidem a dává jistotu návratu.
Některé cesty však zanikly. Ne proto, že přestaly být používané. Mohlo by se říci právě naopak. Nesměly být používány! Staly se ideologicky nežádoucí, společnosti škodlivé a musely být vymazány nejen z mapy, ale i povrchu zemského. Byly rozorány, vráceny přírodě jako nahnilé ovoce.
Po jedné takové se vydávali i někteří předci dnešních Zbečničáků. Tahle cesta je v našem kraji pojmem. Platí to i pro nás, kteří jsme nebyli odchováni katolickou věroukou, obřady a církevním kalendářem. Vambeřická poutní cesta.
Nelze určit její začátek ani průběh. Každému začínala jinde, vedla jinou krajinou. Jen konec, cíl byl vždy stejný. Slezský Jeruzalém. Z Orlických hor vedla přes Dušniky, od Náchoda přes Karlov okolo Hejšoviny. Z Hronova do Srbské, Machova a Řeřišného. Ta nejvyšlapanější, nejpoužívanější vedla z Police nad Metují. Hlavně po roce 1875 po dokončení železnice přijížděli poutníci do Police nad Metují, aby od tam přes hory, tedy hřeben Broumovských stěn, putovaly k Božanovu a za Studenou Vodou přešli na slezské území u dnešního Radkowa. Jaká byla taková pouť? Vzdáleností trochu víc než dvacet kilometrů, s nejvyšším bodem u Pánova kříže (725 m.n.m.). Pro venkovského člověka navyklého tvrdému životu a stálému pohybu to jistě nebyl problém. Tedy pokud byl zdravý a nešel si zdraví vyprosit. Přirozeně musel také zpátky, tedy všechno dvakrát. Připomeňme si slovy machovského písmáka Josefa Zítka léta, kdy víra dodávala člověku sílu k překonání této vzdálenosti a poutníku prostor k zastavení a rozjímání:
„V hlubokých cestách polních a pod hřebeny horských strání nevytály ještě sněhy a již šinou se v týdnu velikonočním po nich poslové jara – vambeřičtí poutníci. Trhaný řetěz postav zapadá nejkratší cestou k východu, k horám u Řeřišného, na jejichž okraji na pozadí černých smrků kyne ponurý kříž. Jdou tak již den, snad dva i více. Opravdový husí pochod sráží se ve skupiny jen v polích poblíž mariánských soch, nebo se řadí ve spořádaný houf teprve ve vsi, kde se v jeho čelo staví vážně výrostek s křížem … Cupavými krůčky dohání průvod bosonohá babka, která v ranci vybírala rozdrobenou buchtu a pochutnávala si na ní za průvodem, aby ušla výtkám statečnějších souputnic, které uložily si v těchto dnech poutních až do Velké neděle přísný půst …“
Pamětníky projevů víry a pokory jsou podél cest ještě dnes četné kamenné kříže, piety a další sakrální památky. Dnešní poutníci, kteří přijdou s procesím z Police to mají snazší. Navečer je odveze zpět autobus. Ano, do Vambeřic se od roku 2004 chodí z Police nad Metují znovu. Tak jako všechny cesty vedou do Říma i mnohá z cest může vést do Vambeřic. Dnešní Vambeřická je jen trochu jiná než kdysi. Její původní první úsek asi dvou kilometrový je dnes poutníkům, tulákům a turistům tak trochu zapovězen. Od jara do podzimu je to ohradníky vymezená pastvina skotu. Přes zimu a v časném jaru se tam pasou, nebo to zkoušejí jiní lesní tvorové. Cesta tudy žádná nevede, ale několik křížků na dohled od sebe určitě nebylo postaveno pro orientaci srnčí či mufloní zvěře.
Po této cestě necestě jsem se v předvelikonočním čase vydal prožít si pouť našich předků. Po několik roků jsem se chystal vydat s řádnými poutníky o prvním májovém víkendu z Police nad Metují, ale vždy mi to z nějakých důvodů nevyšlo. Tuto myšlenku jsem ani dnes nezavrhnul. Osamocené putování v předjarním čase mi však nabídlo více svobody i prostoru k přemýšlení. Musím se přiznat, že jsem pak o Cestě přemýšlel ještě dlouho potom.
V tom údolíčku mezi Velkou Ledhují a Bělým je zrakům skryta řada nádherných křížů a skutečně velkolepý, byť vandaly hodně poničený, reliéf Korunování Panny Marie. Neumím posoudit do jaké míry je vše původní, ale sloupy, pilíře křížů svoji původnost a stáří dosvědčují jak letopočty, tak i nám již těžko srozumitelnou češtinou. Přitom prosby na nich tesané se vymykají obvyklým nápisům jak je známe z pozdějších, mladších sochařských děl. Pocházejí převážně z posledního desetiletí osmnáctého století, tedy z let 1790 až 1798. Pozoruhodným je například nápis: „Kde boží přítel stojí zlá mocnost kráčet se bojí“. Tak trochu rébusem pro dnešního člověka je také čeština nápisu „Pozdraven buď můj Ježíši smiluj se nad mojí duši“ (1796). Působivost těchto kamenných památníků je umocněna jejich umístěním v krásné volné krajině, pastvině a tuto krajinu oživují a krášlí.
Všechny ty kříže nechal někdo postavit na svém pozemku. Po svých zřizovatelích tak nesou jména. Některá jsou čitelná o jiných svědčí jen zápisy v kronikách či pozemkových knihách. Neumím těm památkám určit jména donátorů s výjimkou těch známějších Fulky a Khola, Barešův, či Cihlářův kříž. Víc než o stavitelích jsem přemýšlel o jejich pohnutkách a důvodech proč dali kříže postavit. Ze zbožnosti! Jen nevěrec může o něčem takovém pochybovat. Nejsem neznaboh, ale ani idealista a tak jsem si kladl otázky. Byl za tou zbožností jen vděk za zdraví, za hospodářství kterému se dařilo, nebo třebas pokání, odpustek za skutek, který tížil svědomí - vyhnaný syn, dcera - pro něco co hospodář nedokázal přenést přes srdce, skousnout. Jakkoliv tehdejší lidé byli poctivější a zbožnější, nemůžeme si myslet, že nebyli prchliví či neústupní až za hrob. Ať tak, či onak, jejich zhmotnělý projev zbožnosti stál nemálo. Možná jako střecha stodoly, možná jako celá stodola. To posoudit neumím. Kromě toho, že jim a jejich potomkům v jejich životě zajišťoval vážnost a úctu (nebo možná také závist sousedů), jiný prospěch očekávat nemohli. Nebylo to jako dnes se sponzorským darem, který se v následujícím roce přetaví v zakázku, či nějakou jinou výhodu a benefit. Byla to zbožnost a pokání před Bohem, byť s touhou vysloužit si od Boha odměnu. Odměnu vzkříšení, života věčného, který bylo možné docílit jen skrze smrt. Při tomto poznání a závěru se můj kruh pochybností a otázek uzavírá. Víra byla tím hlavním motivem a pohnutkou. Víra, která nehledala důkazy, racionální vysvětlení a zůstávala pevná i tváři v tvář lidské smrti.
Ne jinak tomu bylo i s poutníky, kteří okolo těchto svědků zbožnosti procházeli a poklekali u nich. Svěřovali jim své modlitby, díky či zbožná přání. Všichni museli být plni neochvějné víry, pokory a důvěry, která nebyla časově limitována. Víra byla hlavní motivací, hnacím motorem a ducha i tělo posilujícím zdrojem.
Mystičnost Vambeřické cesty není jen v kamenných svědcích podél ní. Je především v poutníkovi po ní jdoucím. Vidět, vnímat, cítit, prožívat! Na mne zapůsobila nejvíce ta zapomenutá, zapovězená část. Pozoruhodná Korunovace Panny Marie v nádherné volné krajině působí přeci jen silněji, než hodně podobné dílo stojící u cesty před stodolou či kůlnou v Suchém Dole. Pánův kříž je vrcholovou zastávkou Vambeřické cesty a byl na tomto místě postaven z popudu broumovské benediktýnské správy v roce 1827. Dál pak už cesta klesá ke kříži Machovskému a po starobylé benediktýnské cestě, dlážděné mohutnými bloky kamenů sestupujeme pod Stěny k Božanovu a dál ke Studené Vodě.
Za Studenou Vodou přecházíme na polskou, dříve slezskou část cesty. Památek, sloupů, křížů a soch je zde asi víc než na české straně. Jsou staré i novější, nesou rovněž stopy vandalismu. Jsou opečovávané, kolorované, pro někoho možná krásnější. Jsou tam však také opravdové skvosty zdobící krajinu svojí původností a jedinečností. Pak už poutník dorazí do slezského Jeruzalému a je jen na něm, kterak na sebe nechá působit ducha tohoto místa.
Určitě všem nám, by hodně prospělo, kdybychom v sobě dokázali nalézt trochu víry, pokory a lásky k bližnímu, s níž do Vambeřic obyčejní prostí lidé přicházeli!
Krásné putování přeje Slávek Doležal, Zbečník v čase adventním 2016
Fotografie - https://zbecnik.rajce.net/Cesta
