Zbečnické pověsti

 

Zkamenělé chleby v Maternici

 

Tak ňákej žebrák přišel ve Zbečníku k Vítom do statku, je to naproti kovárně,

teď tam řikaj u Hurdálku a ten žebrák měl na ruce na řemenách takovou kožednou tašku

a v ruce takovou vysokou hůl, jako i má bískup dyš biřmuje a ten žebrák prosil selku,

aby byla tak dobrá a dala mu něco pojíst.

Ale vona, že nic nemá a žebrák zas, že má velkou žížeň, ať mu dá něco napit.

A vona zas, že nemá co. Ale ten žebrák se nedal jen tak vodbejt, jak si selka myslela,

a zas na ní, ať mu dá aspoň rybičku toho chleba (půl krajíčka), co má v peci,

ale selka, že ho tam akorát dala, jak by mohl bejt už upečenej.

Ale žebrák i zas poudal, že už je upečenej, jen ať to zkusí.

Selka se rozčertila, ale jeden přeci vytáhla a skutečně to tak bylo.

A tak ho skrojila a ten skrojek mu hodila pod nohy: „Nate, aby vám v žaludku zkamenatěl!“

    Von ten skrojek nechal na dlážkách u pece a zrouvna na tom místě se spropad.

Dyš hned selka chtěla vostatni bochniky vytahovat, tak stim nehnula.

Bylo toušecko tak diuvně pohromadě, samej kámen, a ten chleba, co žebrákoj skrojla, byl taky už kámen.

    A dyš přišel sedlák domu a selka mu to vypravovala, tak poslali naušecky mezičky,

aby toho starýho nědo našel, ale byl už docela pryč a žánnej ho nenašel.

    Tak byli v důměni, kdo by to asi tak byl a nejspíš asi sám pánbu, kerej tenkrát chodil po světě

a že ta selka byla tůze lakomá, tak ji potrestal. Anebo to moh bejt Krákonoš,

kerej taky v tom čase tu u nás panoval.

    Tý chleby zkamenělý pak vodnez sedlák do Maternice a dal vokolo tý studánky,

ale lidi to zas rozebrali a zrouvna ten skrojenej si prej uzali na náchockej zámek.

 

Pověst z knihy Turov - Pověsti Jiráskova kraje, kterou sestavili J.Hurdálek a P.Raichl v roce 1923.

 

 

 

Draboňova studna

 

    Venku už byla tma jako v pytli, kvapem se blížila půlnoc.

Poslední štamgasti odešli domů a v dálce ještě dozníval veselý hovor,

pak všechno ztichlo a Zbečník zahalily sny.

    Pan Draboň pomalu sešel do sklepa, jako každý den,

všechno prohlédnout a pozamykat pro klidné spaní.

    Už bere za kliku, když najednou zaslechne za dveřmi nějaký

šramot a hemžení, snad i chichotání.

    Trochu se přikrčil, otevřel a zvedl lucerničku výš.

    Za dřevěným regálem vedle sudů se něco pohnulo!

    Domácí pán jde blíž a co nevidí: po sklepě pobíhají malé postavičky,

napočítal tři nebo čtyři. Strachem mu ztuhly nohy po kolena a srdcem až v krku.

    Mezi tím srdečním bušením slyší zdola hlásek:

    „Pojď sem a poslouchej“

    Ještě kousek, kousíček… Před ohromným hostinským

stojí zelený mužíček a povídá:

    „Jsme rarášci a hlídáme tvou studnu. Posuň tu polici a uvidíš.“

    Pan Draboň s námahou odsunul nejbližší regál do strany

a na zemi uviděl dřevěný poklop. Ten zvedl a pod ním studna!

    Rarášek pokračoval:

    „Protože jsi dobrý člověk, nešidíš míru a pečuješ o hosty jako o vlastní,

dávali jsme ti na tuhle studnu pozor. Jsme tady už sto let

a musíme zase jinam. Dokud udržíš vodu ve studni

a ten dobový dekl v čistotě, dobře se ti povede. Jak začne zarůstat řasou,

je s podnikem konec. To si dobře pamatuj!“

    Najednou byl hostinský ve sklepě sám, i lucerna zhasla.

Vyškrábal se nahoru a v noci sebou házel ze strany na stranu,

že se málem postel pod ním rozklížila.

    Draboňova hospoda jen kvetla.

    Výletníci i místní ji hojně navštěvovali. V provozu bylo i kino

a u dobrého filmu padl nejeden žejdlíček.

    Pivo znamenité, ceny slušné a obsluha výtečná.

    Nic ale netrvá věčně.

    Pan Draboň zestárnul, síly ubývaly a už na všechno nestačil.

Po schodech se šlo tak těžko a zpátky ještě hůř. Dlažba ve sklepě začala,

nejdříve jen v rozích, později celá, zelenat.

    Jednoho dne, když prosil syna Jiřího, aby dal sklep do pořádku, studna byla pryč.

Jenom v tom místě zůstalo mokré kolo.

    Vzpomínky odvál čas, ale pověst přetrvala.

 

Pověst z knihy Hronovské pověsti od Petra Čuhaniče, zde zveřejněna s laskavým souhlasem autora.

Tato krásná kniha je k dostání v IC Hronov, IC Náchod a v každém dobrém knihkupectví.

 

 

 

O pichlavém kořeni

 

   Následující příběh Vás možná bude zajímat. Týká se pana Jaroslava Semeráka,

to je ten pán, který se občas zastavil ve Stovce na hlt dobrého piva.

   Pan Semerák byl laskavý, pracovitý člověk, mezi sousedy se těšil největší vážnosti.

Byl znamenitý houbař. Houbám nejen rozuměl, ale také je rád sbíral.

Mnoho lidí se s ním přicházelo poradit, jakou houbu vlastně našli, jestli je k jídlu

a jak jí nejlépe upravit.

   Jednou v sobotu ráno se pan Semerák oblékl a vyrazil na houby.

Nějakou dobu chodil po lese a zabrousil i do březiny, kde měl svá tajná místa.

Našel jen pár malých kozáků a nějaké babky, a tak nespokojen šel dál a dál,

až se dostal na Jírovu horu, na paseku, kde nikdy předtím nebyl.

   Chvíli brouzdal vysokou trávou a najednou zahlédl něco nevídaného.

Uprostřed mýtiny vyrostlo tolik křemenáčů, až zrak přecházel.

Oranžové hlavy svítily na slunci jako lampy.

   Pan Semerák naplnil pečlivě očištěnými houbami košík a šel.

Zbytek nechal na místě pro jiného houbaře.

Rychle zjistil, že by na takové množství nestačily ani tři takové košíky.

   Když odcházel z tohoto zvláštního místa, zdálo se mu, že špatně došlápl na pravou nohu

a palec začal pobolívat. Bolest byla čím dál silnější a domů se sotva dovlekl.

   Paní Semeráková spráskla ruce, když uviděla, jak je palec naběhlý a modrá.

Ihned běžela pro paní učitelku Taubicovou ze sousedství, která usoudila,

že je to nejspíš dna, nemoc králů.

   „Copak jste v poslední době jedl? Nějakou zvěřinu nebo špalek hovězího?

Nezavdal jste si kořalky?“

   „Kdepak paní učitelko nic takového.“

   Nezbylo, než sehnat pomoc. Noha otékala a paní Semeráková se bála otravy.

Pan Taubic, který měl ve Zbečníku fabriku, obstaral povoz a kočího

a nechal maroda odvézt do Zálesí k babičce Jiráskové. Měla dobré srdce a léčitelské schopnosti.

   Bolavou nohu prohlížela ze všech stran, jemně prohmatávala a pak k úžasu všech,

vytáhla z palce dlouhý oranžový trn.

   „A máme to,“ poznamenala s úlevou. „Kdepak jste se toulal, že vy jste se špacíroval po Jírově hoře?“

   „To je pravda, byl jsem tam na houbách.“

   „A jestlipak jste viděl nějaké křemenáče?“

   „Ano, až nahoře, na pasece,“ přiznal pan Semerák.

   „Tak to už jste letos třetí, co to začarované místo objevil.

Taky jsem tam kdysi byla, tu paseku dobře znám. Kdo si nedá pozor,

snadno přehlídne pichlavý kořen, který tam roste od doby,

kdy sedlák Jíra přišel o ženu a dal část lesa ze zlosti a z lítosti vymýtit.

Nic si z toho, sousede, nedělejte, za týden budete jako rybička.“

   Vlažné octové koupele postavily pana Semeráka za pár dní na nohy.

Na houby chodil dál, ale už nikdy na Jírovu horu. A křemenáče, které tehdy přinesl,

milá paní Semeráková nasušila a rozdala.

   Paní Taubicová vzpomínala na ty sušené houby ještě v devadesáti,

při svých letních návratech z Prahy na venkov.

   Říkala, že když se nasypaly do kysela, vonělo přes pět chalup.

 

Pověst z knihy Hronovské pověsti od Petra Čuhaniče, zde zveřejněna s laskavým souhlasem autora.

Tato krásná kniha je k dostání v IC Hronov, IC Náchod a v každém dobrém knihkupectví.

 

 

 

 

V tomto roce nás podporují:

Albi, Wikov MGI a.s., Město Hronov, Petr Čuhanič, PINstudio Jan Záliš

 

 

V roce 2016 nás podpořili:

Albi, Wikov MGI a.s., Město Hronov, Petr Čuhanič

 

V roce 2015 nás podpořili:

Albi, Wikov MGI a.s., Město Hronov, Kadeřnictví Marcela Pavlíčková, Petr Čuhanič

 

V roce 2014 nás podpořili:

Město Hronov, Erika copy, Umlauf, Miroslav Vlach, Petr Čuhanič, Kateřina Smutná

 

V roce 2013 nás podpořili:

Město Hronov, Fond T-Mobile, Bezedos, CES-EKO, Trees s.r.o., Proto.cz, s.r.o., Martin Dankanič, David Matyska, Miroslav Vlach, Petr Čuhanič

 

V roce 2012 nás podpořili:

Město Hronov, Rivet Factory Česká republika s.r.o., Kateřina Smutná, Petr Čuhanič

 

Děkujeme za podporu.

 

 

Zbečník náš domov, z.s.

Zbečník 117
Hronov
549 31
+420 602 372 340 info.zbecnik@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode