Přikázání sedmé aneb naše Kladské pomezí

 

Přikázání sedmé aneb naše Kladské pomezí

Slávek Doležal


Znal jsem ho od dětství. Bylo asi prvním přikázáním, které jsem byl schopen pochopit a rozumět mu. 
Sousedovo je vždy lepší než vlastní. To nemá s přikázáními nic společného, nikde to není napsané, ale ví to každý i malé dítě, které ještě číst neumí. Věděli jsme to i my kluci a lezli jsme do cizích třešní, protože tam byly třešně větší, červenější a sladší než na zahradě doma nebo u dědy. Nikdy a nikde třešně nechutnaly tolik jako na cizím stromě. Možná ani nebyly úplně zralé, možná byly i červivé, ale myslet na to nebyl čas. Něco do sebe, něco za košili, hlavně se nenechat chytit. Tohle nebezpečí je asi ještě přislazovalo. Rodiče poznávaly naše výpravy podle fleků na košilích a žádné pochopení pro ně neměly. Následovaly domluvy, nejednou i pohlavek. Copak nevíš, že krást se nesmí! Věděl jsem to. Třešně jsem po nějakém čase krást přestal.

Přestal jsem krást něco. Zato jsem se čím dál častěji kradl k sousedům. Z pouhé zvědavosti, jako do zakázané komnaty z pohádky. Za objevováním toho o čem vyprávěla maminka, která to slyšela zase od své maminky. Cestou přes Fara ke Zlíčku je vidět na Bor. Oltář našeho kraje k němuž se ale přiblížit  tehdy mohl opravdu jen málo kdo. Tajemná stolová hora s Krakonošovou zahrádkou, Skalní pannou šijící svou košili, hora údajně s jezerem a močály na temeni. A také tajemnou velikou budovou na svém úpatí, které se říkalo Missienhaus ještě dlouho potom, co z ní odešel poslední misionář. Hora s divokými ďourami, spletitým skalním bludištěm a také Sypací skálou. Ta se snad rozpadla poté, co se zle rozzlobil Krakonoš, když ho borská princezna znovu odmítla. Hora, která pro mne byla tajemnější než Turov a Blaník dohromady. Hora, z níž vytéká voda do Borského vodovodu, pro úplně všechny lidi pod Borem. Cestou k Sedmákovicím a Závrchám se v hlavě honily myšlenky a hlavně otázky. Kam až? Kudy?
Nešlo o vzdálenost ani schůdnost cestičky. Šlo o to nepotkat se s ostrahou hranice. Byla to taková hra na schovávanou, jakou kdysi snad prožívali pašeráci. Nevím, zda pod Borem i v pozdějších letech ještě hlídkovali opravdoví wopisté (WOP Wojsko Ochrony Pogranicza z přelomu let 1945/46 nechvalně proslulé svojí přísností). V Krkonoších v roce 1963 jsem se s nějakými strážci hranic seznámil. Zadržovali mne řadu hodin na své strážnici u Szrenice, až si pro mne nakonec na Voseckou boudu musel přijít příslušník SNB z Harrachova. Jak by to bylo pod Borem nevím.  

Závrchy, to je několik chalup se zvoničkou na kopci za lesem a hlavně kdysi vyhlášeným hostincem Josefa Týfy. Těch hostinských bylo pak ještě víc, jen věhlas a návštěvnost po válce poklesly.
Od Závrch jsem se kradl nad Stroužné (dnes Pstražna), protože od tam, se shora bylo krásně vidět na rybníčky dole, do údolíčka. Tomu v závěru vévodí kostelík s hřbitovem a řadou náhrobků s českými jmény protestantů, kteří pod Bor uprchli v dobách tvrdé rekatolizace. Nad Stroužným je pak hned Bukovina a dál už se zdvihají skály Boru. Tam jsem si ale netroufal z tohohle směru. Raději jsem jen sestoupil do Dolů ke kapličce a podél hranice prudce vzhůru jsem se drápal k Mokřinám. Bylo to po hranici a skýtalo to jistý pocit bezpečí. Mokřiny založil r. 1796 Václav Bartoň. Člověk si tu může připadat jako za první republiky. Lípa svobody s letopočtem, roubenka na jejímž rohu zůstala tabulka „Hronovské pivo“, malý rybníček a zvonička.  Skutečné samoty, zapadákov na samých hranicích s Kladskem. Mokřiny sice žďárecké ale do Stroužného blíž než Žďárek. Ze Žďárek pocházel Josef Bartoň - Dobenín, nejslavnější  český průmyslník  našeho kraje. Kde však ve Žďárkách začínal se svou první barevnou, nebo s bělidlem ve Vysoké Srbské asi dnes nenajdeme. Zato za obcí v lese před Stroužným jsou pozůstatky dolování uhlí, o němž píše A. Jirásek v kronice U nás. V opravené správní budově dolu Vilemína je sezonní (jaro-podzim) stylová restaurace.

Ze Závrch se mohl člověk krást také opačným směrem k Vrtuli a pak podél hranice do Machovských Končin. Ty jsou téměř půl kilometru zakousnuté do Kladska a devět končinských stavení sousedí se Stroužným a Bukovinou jakoby mezi nimi hranice nebyla. O vyhlášené končinské vinárně u Schirlů jsem slyšel jen vyprávět. Nedělní procesí za zábavou, nebo veselé hosty při návratu jsem už potkat nemohl.  Bývalo tam prý ale hodně rušno i veselo.  Mne to však lákalo nahoru na Bukovinu. Z téhle strany to bylo snazší. Podle hranice mezi mlázím a stromy prudce vzhůru a nejednou stál člověk téměř na rovině, krásné pastvině a mohl se dívat do kraje. Zřídka však bylo vidět dobře. Pohledy k jihozápadu a západu proti sluníčku nebývají jasné. Krkonoše jsem viděl málo kdy a pokud tak jen mlhavě. Stejné to bylo i z Boru potom co jsem tam začal chodit.

Kladská Bukovina bývala vyhledávaným cílem jak turistickým tak i společenským. Vyhlášený byl (dnes už nestojící) Ducháčův hostinec, kde se v půli června konal tzv. Rübezahlfest. Krakonošovy slavnosti
i přes německý název byly výlučně českou jazykovou záležitostí. Hostinský Ducháč zřídil Krakonošův skalní šenk v ďourách. Před večerem se návštěvníci zase vraceli do hostince pod skalami, kde byly
i stánky a hudba. Ze zápisků strouženského faráře Bergmana je také známo, že v roce 1813 „když v Čermi na faře pruský král Bedřich Vilém III. bydlil, vyšel sobě i na Bor do skal se svým domem se podívat.“ Ještě jeden hotel stával na Bukovině. Z budovy Felsenhotel (Hotel skalní město) se později stal misijní dům, kde se připravovali protestantští misionáři na svoje úkoly v jihovýchodní Asii. V současné době je zde dětská léčebna. Bukovina se stala místem ticha a klidu. Pro mne byla Bukovina konečnou. Dál na Bor jsem si už netroufl. Ani jsem netušil, co tam lze vidět.

Pak přišlo otevření přechodu pro pěší v Machovské Lhotě. Nádhera! Cesta na Bor a nejen Bor ale i Hejšovinu byla náhle otevřena. Zakrátko díky Schengenu se dalo chodit kudy se člověku zachtělo a cest značených, neznačených i těch jen srnčích bylo pojednou mnoho.  Konečně nebylo potřeba se krást. Zato bylo třeba ukrást si čas, protože možnosti byly veliké. Ujišťoval jsem se, že jedině když hranice ve Lhotě či Řeřišném překročím do osmé ráno, mám naději na slunce z boku. Býval jsem před desátou na Boru ale dobré viditelnosti tam k nám na Zbečník, nebo dokonce ke Krkonoším jsem se nedočkal. Ani v opačném případě o půl šesté navečer na Hejšovině jsem neměl štěstí. Ale jednou to přijít muselo a dočkal jsem se. Stálo to za to! V listopadu, den předtím i den potom déšť a mlhy.
Díky nové době a knížkám paní PhDr. Evy Koudelkové se člověk může poučit a vidět na vlastní oči Český koutek v Kladsku. Stroužné (Strausseney), Nouzín (Nauseney), Vostrou Horu (Scharfenberg), Pasterkov (Passendorf), Jakubovice (Jakobowitz, od r. 1937 Wachtgrund) a řadu dalších. Dozvědět se pravdu o zániku, nebo úpadku řady obcí, stejně tak jako o místech, která s Českým koutkem těsně sousedí na straně české. Krásně to vyjádřil v kronice  U nás A. Jirásek:
To je ta poslední Lhota v našem království, poslední, protože je při samých hranicích, kde přes potok, za plotem, mají Německo, ale ne Němce. Mezi vrchy a lesy, v úhlu mezi skalnatým Borem a Pasterkovským kopcem dole při potoku táhne se ta Lhota jako konec Machova. A konec Lhoty, či její pokračování je zase Nouzín, ten už je na pruské půdě. Ale Lhota jako Nouzín. Chalupy jedny, lid jeden a řeč jedna.“
Pokušení přetrvávají. Kradu si čas, když sluníčko správně zasvítí. Rýč zůstává zapíchnutý v brázdě, štětec v plechovce, hrábě na nejbližší větvi. Jen tak v montérkách vybíhám k Novákovu krytu, pak Lelkově lomu a nakonec končím opět mezi Hájkem a Studýnkami. Jednou kvetoucí třešně, jindy jen krásné mraky. Oči se však vždy a stále stáčejí k Boru. Pro mne doma nekončí plotem u zahrady. Doma je kam dohlédnu, kde žili naši předci. Doma je krásně! Nebo snad krástně?

Slávek Doležal

 

Prameny:

Eva Koudelková: Čtení o Českém koutku, nakladatelství Bor
Kalendář 2016 Machov a okolí na historických pohlednicích, nakladatelství Bor

 

Fotografie:

Bezděkov, Lhota, Pasterka, Hejšovina - sbírka fotografií (2010 - 2015) - autor Vítězslav Doležal

Bezděkov, Machov, Nouzín, Bor - Bukovina - sbírka fotografií (2006 - 2013) - autor Vítězslav Doležal

Zlíčko, Závrchy, Mokřiny - sbírka fotografií (2004 - 2007) - autor Vítězslav Doležal

Nad Zbečníkem - sbírka fotografií (2015) - autor Vítězslav Doležal


 

 

 

V tomto roce nás podporují:

Albi

 

 

V roce 2017 nás podpořili:

Albi, Wikov MGI a.s., Město Hronov, Petr Čuhanič, PINstudio Jan Záliš

 

V roce 2016 nás podpořili:

Albi, Wikov MGI a.s., Město Hronov, Petr Čuhanič

 

V roce 2015 nás podpořili:

Albi, Wikov MGI a.s., Město Hronov, Kadeřnictví Marcela Pavlíčková, Petr Čuhanič

 

V roce 2014 nás podpořili:

Město Hronov, Erika copy, Umlauf, Miroslav Vlach, Petr Čuhanič, Kateřina Smutná

 

V roce 2013 nás podpořili:

Město Hronov, Fond T-Mobile, Bezedos, CES-EKO, Trees s.r.o., Proto.cz, s.r.o., Martin Dankanič, David Matyska, Miroslav Vlach, Petr Čuhanič

 

V roce 2012 nás podpořili:

Město Hronov, Rivet Factory Česká republika s.r.o., Kateřina Smutná, Petr Čuhanič

 

Děkujeme za podporu.

 

 

Zbečník náš domov, z.s.

Zbečník 117
Hronov
549 31
+420 602 372 340 info.zbecnik@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode